Parádní světnice @museum.de

Vážené dámy, vážení pánové, naše prohlídka pokračuje v horním poschodí … vstupujeme do skromné říše rodiny Kliemtových. Staré schodiště vrže, že to člověku – nebo taky kočce – skoro trhá uši. Tak, jsme nahoře. Prostorné chodbě se – malinko přehnaně – říká „sál“.

Nesporně nejhezčím pokojem tady v horním poschodí je parádní světnice na levé straně. Vedou do ní dveře hned vedle velké skříně. Také tato místnost má trochu neobyčejné jméno: Říká se jí „knížecí pokoj“.

Knížecí pokoj? No to mě podržte! Nikdy jsem tu žádného knížete neviděl.

He? Mňau! Kdo to tu mluví?

Já! Tady nahoře … ten sedlák s červenými kalhotami. A s pluhem a koněm.

Ta porcelánová figurka?!?

Ale samozřejmě, porcelánová figurka. A tady nikdy žádná knížata nebyla. Všude, kam tady dohlédneš, žili a žijí sedláci a rolníci, kteří musí tvrdě pracovat. Tak jako já. Nebo Kliemtovi. Jejich rodinná fotografie ostatně visí nad pohovkou. Sem zavítají ale jen zřídka. Skoro nikdy.

No, však tady taky jsme v parádní světnici … Tady se rodina zdržovala pouze ve svátek a podobně.

Na Velikonoce, na dožínky a na Vánoce, možná taky, když měl někdo narozeniny. Jinak jenom, když se tu uklízelo a otíral prach – z porcelánových figurek.

Nebo když přišla důležitá návštěva. Neboť hosté, vážené dámy a vážení pánové, byli ubytováni vždy zde, v knížecím pokoji či parádní světnici a přespávali v obou postelích. Uprostřed místnosti.

Hm, hm, pro ty tak zvaná knížata tu dokonce stojí i nočníky. A vůbec, i všechno ostatní vybavení tu je vybrané: jemný porcelán, slezská kávová souprava, české sklo, gramofon k pobavení hostů a mohutné kanape, do kterého člověk přímo zapadne.

Jo, a všechny možné tretky z porcelánu …

Co prosím!?

… ehm … tedy … samozřejmě … ehm … umělecké, ručně malované a krásné „porselánové figurky“.

Správně! Ano, ano, jen si mě prohlédni. Nebo obě dámy, které mi stojí v cestě. Nebo na kredenci vlevo toho tlustého krocana … hmm … nebo to je spíš krůta? Ale ze všeho nejvíc se mi líbí ten vyšívaný polštář na kanapi. Už jste si všimli? Je na něm vyšitý nápis: „Jen čtvrthodinku“. Ach, taky bych si rád na chvilenku zdříml! Jenom čtvrthodinku! Nebo alespoň deset minut, ale … já jsem jen malý sedlák a musím – i jako porcelánová figurka – den co den tahat pluh brázdami na poli. Je to tak, můj koníčku?

Ani tady parádní světnici se nechrní, ani čtvrthodinku. Tak, hop, jedeme dál: Vyjé!