Station: [107] Tábořiště a dílna neandrtálce


Tábořiště lovců zvěře u Markkleebergu (čti Markklébergu). Přibližně mohlo vypadat tak, jak ho vidíte na modelu. Lovci tábořili na břehu řeky. Na ochranu před studeným větrem si postavili malé chýše a zástěnu. Peče se maso, protože lov byl úspěšný. Oštěpy mohli lovci složit velkého bizona a naporcovat ho nástroji z pazourku. Zpracovávali i kůže a kožešiny. Ty chrání před drsným klimatem.

Ve vitríně se můžete podívat, jaké nástroje používali neandrtálci. K nejstarším nástrojům patří pěstní klín, vynález člověka vzpřímeného. Pěstním klínem šlo rozbíjet kosti, oškrabovat kožešiny, opracovávat dřevo a řezat trávu a maso. Jako zvláštní forma pěstního klínu sloužil klínový nůž s ostře nabroušenou hranou a tupým hřbetem. Typickým nástrojem z Markkleebergu (čti Markklébergu) je také čepel, která sloužila jako násada na oštěp nebo kopí. Nápadné jsou různé formy škrabek.

V Schöningenu (čti V Šéningenu) v Dolním Sasku byly nalezeny oštěpy ze smrkového dřeva. Pocházejí z doby před 350 000 až 300 000 lety a překvapují svojí vynikající kvalitou. V mladší periodě eemského interglaciálu mezi lety 125 000 až 115 000 před naším letopočtem byly vyráběny pouze malé, hrubě opracované nástroje. Krásně opracované listové hroty pocházejí z posledního období doby ledové před 50 000 až 40 000 lety.

Na výrobu nástrojů používal neandrtálec různé techniky. Pozoruhodná je takzvaná levalloiská (čti levaloaská) technika, nazvaná podle naleziště v Levallois-Perret (čti Levaloa-Pere) u Paříže. Tuto techniku znali již preneandrtálci před 300 000 lety. Opracovávali pazourkovou pecku tak dlouho, až dostal úštěpek tvar, který si přáli mít. Sekáčem z paroží ho pak jednou ranou oddělili od pazourkové pecky.